Nejsem dobrý astrolog

Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. To se prostě říká. Možná jen tak. Všichni přeci žijeme na Zemi a je nám tu dobře. Někdy…, občas. No a někdy taky ne. Protože je fakt, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Pro jedince, kteří žijí stále single a mají neutuchající prosbu o konkrétní případ,  jeden bych tu měla. Náš syn Jakub má ve škole uzamykatelnou skříňku. Ve škole se nekrade, všude jsou kamery, ale skříňky mají býti zamčené. V prosinci jsme ztratili třetí klíč od skříňky. Zůstal už jen jeden, u naší skvělé asistentky Katky.

Dnes muže prosím, „odemkni tu Jakuba skříňku a vezmi ten zámek pryč, prostě ji bude mít odemčenou, ať pořád neblázníme s klíčema“. Skloním se ke svému muži a znovu říkám „Petře, prosím, vyndej ten zámek z té skříňky, aby..“…

„Ano Maruško“ skočí mi do řeči manžel. Ano Maruško, v této specifické tónině znamená, že není blbej, že se s ním tedy nemám tak bavit. Že mu věc stačí říci jen jednou, že není potřeba to opakovat několikrát a že pochopil, co má udělat. Že je dospělý, samostatný a mám s ním začít tak jednat. Ale prostě se na mě usměje a ve zkratce řekne „ano Maruško“.

Jedu pro Jakuba do školy. Spěchám, nestíhám, jako skoro vždy. Hodím na sebe bundu, boty, sedám do auta. Opakovaně děkuji své mamince za fakt, že mám auto, do kterého nasednu, ono nastartuje a jede.

Vcházím do školy, zvoní. Za chvilku přijde Jakub s asistentkou a jdeme ke skříňce. K zamčené skříňce. K té skříňce, která měla být bez zámku. Má zámek. Zámek je zamčený. Já nemám klíček. Začínám chápat rozdílnost planet Mars a Venuše. Vyndavám věci z batohu a hledám klíč. Klíč v batohu není. Nezmatkuji. Znovu vše proberu, překontroluji. Klíč v batohu OPRAVDU není.

Volám svému muži. Jednou rukou držím mobil, druhou zvedám ze země vzteklé dítě, které nechápe, proč pořád vyndaváme věci z batohu. Do telefonu křičím na svého muže, „kde je ten pitomej klíč a proč je skříňka zamčená“. Můj muž je z Marsu, proto úplně v klidu odpoví „klíč je v batohu“.

Možná jen proto, že já jsem z Venuše, tak klíč v batohu nevidím. Sundavám svou zimní bundu. Ve školní šatně stojím v drahých teplákách značky Adidas a k nim mám vytlámané prázdninové triko, na kterém je namalován můj usmívající obličej a pod tím nápis Indiánobraní.

Naše dítě, které vůbec neřeší, z jaké planety pochází jeho rodiče, jde sněhem v bačkůrkách a v dlouhé zimní bundě své matky. Vypadáme opravdu jako sociálně slabá rodina, která má na zimu jednu jedinou bundu a členové si ji střídají, jak je potřeba. V uzamčené školní skříňce zůstává Jakubova zimní bunda, čepice, rukavice, boty. A víte proč? Protože muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. To se tak prostě říká. Možná jen tak. ALE MOŽNÁ JE TO FAKT PRAVDA..

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *