Kam žádné mapy nevedou

„Ty jsi tak protivná. Tebe dneska ještě nikdo neobejmul, viď,“ ptám se s kapkou ironie své kamarádky, která nechce ani kafe, ani vodu a prý nechce nic. Jen v klidu umřít, protože ji točí celý svět. Neřekla točí, řekla sere, ale přeci nemůžu začít své večerní psaní takovým slovem, i když … 

„Fakt si myslíš, že nějaké obyčejné objetí něco vyřeší?“ zeptá se a jde si nalít vodu z kohoutku. No…, já si to fakt myslím! Vlastně si to jen nemyslím, já to mám i vyzkoušené. Ráno obejmu svého muže, byť jsme večer třeba řešili, že se rozvedeme, protože ta myčka už nefunguje přes půl roku. A můj milý díky objetí pochopí, že na ten přístroj kašlu a že mu zůstanu další roky v náručí,  v domě, v posteli i v srdci. A nemusím nic vysvětlovat, stačí jen obejmout.

Když se někomu z nás stane něco zlého, chceme tu lítost vykřičet do celého světa a pak přijdeme k nejlepšímu příteli a ten nás obejme. A my nemusíme říkat vůbec nic. Protože to objetí poví všechno. Převypráví svým pevným stiskem, jak moc se nám podlamují kolena a my potřebujeme prostě podržet. Naše srdce vyžaduje tlukot druhého srdce, aby našlo znovu ten správný rytmus. A tomu se říká objetí.

Když se vrací děti z tábora, většina z nich vletí do máminy náruče. Šťastná objetí, která vteřinově oznámí, jak moc se oběma stýskalo a jak velkou máme touhu si k sobě přivonět. Přijmeme milující osobu do svého nejbližšího prostoru a podržíme si na krátký okamžik sebe navzájem. Protože je to potřeba – to prosté objetí.

Někdy nám dojdou slzy, dojde nám lítost a třeba i žal. Dojde nám všechno a my potřebujeme sílu na dny příští. A zase nastupuje to souznění dvou lidí, ta blízkost, která nás nakopne dál. Takže jo, já si fakt myslím, že když vás celý svět sere, tak stačí jedno obyčejné objetí.

A víte, co je zvláštní? Člověk, který vás objímá může být klidně mladší a klidně i starší, než vy. Může být vzdělanější a může chodit třeba do první třídy. Může to být krásná dáma i starý muž. Vůbec, ale vůbec nezáleží na vnější stránce objímajících. Objetí jde svou vnitřní cestou. Cestou, kam žádné mapy nevedou.

Objímáte se doma? Objímáte své přátele? Je to vlastně ještě IN? Nepatří tahle část našeho já jen do soukromí? Mezi nejbližší? Hodí se vůbec obejmout druhého člověka jen tak? Když nás k tomuto úkonu přímo nevyzval? Poznáme, kdy máme objímat a kdy ne? Zkuste to!

Zkuste se na chvilku vykašlat na nějaké hranice, které nám určují, co se smí a co se může a co už je přes čáru. A když fakt nevíte kudy kam, když vám ani to kafe nechutná a voda není čistá, zkuste prostě přijít za druhým člověkem a říci: „Potřebuji obejmout.“

 

2 Replies to “Kam žádné mapy nevedou

  1. Moc hezky jsi to napsala Maru. Až tě potkám, tak tě obejmu, i když jsi mě stokrát naštvala a stokrát rozesmála a stokrát mi bylo líto, když jsem věděla, že máš trable a stokrát jsem věděla, že máš naše sluníčko, naši společnou kamarádku 🙂 a s tou že své trable stokrát radši překonáváš, než bys je překonávala se mnou.
    Obejmu tě moc ráda Maru.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *